Svobodné rozhodnutí je klíčovým okamžikem volby

Za svá rozhodnutí se zodpovídáme sami sobě a tomu, komu jsme se zavázali, než jsme vkročili na tuto planetu a do Země České, země lva.

Následky našich rozhodnutí či nerozhodnutí už ovšem kolikrát nesou i jiní. Mějme to na paměti.

Vše co můžeme ve svém životě dokázat a jestli se rozhodneme pro to být aktivní a okusit maximum nebo se smířit s málem, je na nás.

Ale v budoucnu bychom mohli přemýšlet o tom, co a jak jsme udělali či neudělali a nejspíše přehodnocovat některé činy a odkazy pro nadcházející generace. 

Proto je důležité brát vývoj člověka jako budoucnost nás všech a pokud vidíme, že je někdo v problémech se životem a je nespokojený s tím co se děje okolo něj, je i na nás pomoci mu, protože tento člověk má také vliv na budoucí generace, které taky projdou svým vývojem, ale už budou muset žít v tom, co jim zde připravíme…
 

V českém jazyce je potenciál, který bychom neměli ignorovat. Zkusme takový malý příklad na procvičení.

Jaký význam má věta:

Říkám ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

A teď jiná věta:

Říkám ti ještě dnes, budeš se mnou v ráji.

Kterou jste si vybrali?

 Stmívání a svítání je stabilní součást existence života zde na Zemi.

Jsou skutečnosti, o kterých se rozhodovat nemůžeme. Existují nezávisle na nás a záleží na našem vnímání, zda tuto pravdu pochopíme.

Jaký je rozdíl mezi volbou a rozhodnutím

Volba je součást procesu rozhodování, kdy si z nashromážděného či nabízeného "produktu" vybíráme. Abychom si mohli vybírat, je jasné, že je potřeba mít z čeho, je nutné mít alespoň dvě možnosti. To ale není maximium, to je minimum nabídky k volbě. Jinak může být nabídka ve skutečnosti neomezená. Což nám ovšem může přinést řadu potíží, protože pokud je nabídka rozsáhlá a nepřehledná, můžeme snadno zvolit něco, co jsme nechtěli.

A co to je rozhodnutí? To je každý okamžik, kdy vybereme to či ono. Ať už jsou to hodnotící kritéria nebo produkt k výběru, nebo vůbec to, že se chceme rozhodovat. Ale rozhodnutí není proces. To je impuls, jeden nepatrný OKA MŽIK, kdy řekneme ANO/NE něčemu dalšímu. Jsou to klíčové uzly procesu volby. A naštěstí lze rozhodnutí i změnit. Ovšem jsou chvíle, kdy jsou naše rozhodnutí nezvratná.

Na začátku je myšlenka, inspirace, impuls, podnět, zrod, projekt...

Po té přijde vnímání, zkoumání, poznávání, přemýšlení. Co to je? Proč to je? Odkud to je?

Následuje vážení podstatného od nepodstatného. Souladného od nesouladného. Přijatelného od nepřijatelného. S čím?

Ve prospěch či neprospěch čeho ta myšlenka, inspirace, impuls či podnět přišel?

Přichází zvědomění různých úhlů pohledu, důvodů pro a proti.

Na řadu přichází zásady, kterými se řídíme, abychom myšlenku zrealizovali.

Co chceme touto myšlenkou obohatit?

Čemu realizací tohoto podnětu prospějeme?

A tak přichází nebo nepřichází rozhodnutí a nevyhnutelná volba…..

Možnost rozhodovat se mezi něčím, je prostředek svobody.

I v té nejnemožnější situaci máme možnost se svobodně rozhodnout. Když jdeme v souladu se životem. Tam se řešení najde. Vždycky.

Život je totiž pole nekonečných možností, nejširší možné představitelné dimenze.

Náboženské vyznání

Vztah k Vyšší moci, inteligenci, Universálnímu Dění, chcete-li k Bohu nebo tomu, co nás přesahuje je čistě intimní soukromá věc. Je to čistě individuální záležitost, protože nikdo dovnitř nevidí a neví tudíž, čemu v tu konkrétní chvíli čelíme. Z toho tudíž vychází, že bychom klidně mohli mít 7 miliard různých náboženství či podobných společenství. To nám umožňuje svoboda rozhodnutí. Vidět fungování světa a výklad vyššího principu po svém. Je to ale skutečně tak?

Pokud dokážeme přejít nebezpečné pole různých terminologických výrazů pro stejné děje, nakonec zjistíme, že bychom nemuseli mít každý tu svou pravdu. Existuje určitá nadčasovost některých jevů, neměnných a nezávislých na našich názorech, které bychom mohli respektovat a díky nimž bychom se mohli potom seskupovat do určitých dobrovolných celků. Je to z toho důvodu, že to pomáhá při sdílení tajemství víry a umožňuje nám to vyvíjet se a růst.

Je tedy celkem logické, že se časem vybudují velmi silné společenské skupiny a pokud dokáží žít v souladu s tím, co je základem takové skupiny, mají oproti jednotlivcům obrovskou výhodu společenství. Dochází k intenzivnějšímu posilování a ovlivňování, ale také ke kopírování a ztrátě individuality. Na obojí je třeba si dát pozor.

A pak je také ještě jedno nebezpečí. Vznikne-li více takových společenství nezávisle na sobě, časem dojde k jejich interakci. A různá terminologie pro stejné jevy by mohla způsobit nežádoucí interakce coby nepochopení rozdílnosti jazyků. U duchovně vyspělých jedinců lze předpokládat, že by to měli zvládnout. Nicméně je to jedna z možností vzniku třecích ploch a bylo by dobré vytvořit si "dorozumívací mechanismus", asi jako překladatelé a tlumočníci z jednoho jazyka do druhého.

Vznikne tak potom prostor pro náboženskou toleranci a nebude doufejme docházet k tomu, že se budou lidé přesvědčovat "proti jejich vůli". Vždyť tvůrce tohoto projektu si velice přál, abychom k němu došli z lásky a nikoliv z povinnosti nebo nedej bože ze strachu. Dopřejme si tedy tolik svobody, kolik uneseme, ale jen v rámci obecně platných pravidel, aby to nebyla svoboda na úkor někoho jiného.

Odpovědnost

Ve chvíli, kdy vytvoříte svět s možností svobodného rozhodování, vytvoříte svět nekonečných možností. A některé varianty tohoto projevu mohou být problematické, poruchové. A na takovou situaci je třeba být připraven. Je třeba mít „bytost“, která bude disponovat tolika schopnostmi, aby zvládla tyto stavy uvést do pořádku.

Vyjádření

Za sebezradu je smrt, smrtelná choroba, která byla sebezrádcem na Bohu a Vesmíru vynucena z titulu svobodného rozhodování a tvoření. Takto byl Bůh a Vesmír poražen člověkem, ačkoliv od nikoho a ničeho jiného nebyl život poražen. To je daň za svobodné rozhodování.

Myslíte že ne? A kdo jiný trvá na tom, že smrt je cílem života? Když cílem života byl, je a bude odjakživa život?

Boha nelze zabít, ale vyhnat ano...

Dle legendy žil muž, kterého nazvali Božím synem. Protože jeho skutky byly neobvyklé a jeho učení hluboké.

Nicméně se stalo, že lidé se rozhodli jej zabít. Bez ohledu na pravidlo nezabiješ.

Tento muž tuto zkoušku podstoupil, snad že doufal, že ukáže lidem cestu.

Jak pošetilé lidské počínání. Což může někdo zabít Boha? Vždyť jak by to dopadlo? Zabít Boha znamená, že Celý svět by zmizel během jediné vteřiny.

Jenom naše omezená inteligence takto může přemýšlet. Vždyť on jej stvořil, ví o všem dříve, než to k nám dojde.

Ale člověk může svými skutky Boha vyhnat. Prosadit si svou svým svobodným rozhodnutím a žít bez něj. To lze. Boží laskavost je taková, že nám to umožní.

A tak se také stalo. Zkušenost lidstva k nezaplacení. Pohled shora k pláči. Živoření místo života, země stínů místo země ráje. Taková byla volba. Ale je to skutečně nutné?

Ten muž, o kterém mluvíme, nemohl umřít. Se vším tím, co je zřejmé, ho lidé omezili, vyčerpali, utahali, unavili, ale ke smrti nedošlo. Došlo k letargii, k agonii, k bezvědomí.

Zkrátka ke stavu, kdy se tělo a duše vzdalují. Ale duše s potenciálem nesmrtelnosti nemůže umřít. To by popřelo vše, co Bůh předpověděl. Věčný život. Duše může opustit tělo, na chvíli.

To je v Boží moci. Když bolest nejde snést. Když lidská ukrutnost přesahuje láskyplnou mez.

Když přijmeme smrt jako cestu, těžko výslednicí může být život. Nenechme se zmást. Jděme cestou pravdy, a výsledek se brzy dostaví.

Symbioza

Říká se: Není tak důležité dělat věci správně, jako dělat správné věci.

Symbioza s Bohem někdy znamená, že některé věci neděláme vůbec.

A pokud se dějí, tak s nimi nesouhlasíme.

A pokud ohrožují na životě, tak jednáme.

Můžeme dělat věci správně, ale kdo ví, co to je?